Jaký je rozdíl mezi dítětem s ADHD nepozorným typem a dítětem, které je jen denním snem?


Odpověď 1:
  • Inattentive ADHD není něco, čemu moc rozumím a jak je diagnostikováno, kromě toho, že diagnostikování u osoby mladší 17 let vyžaduje 6 z 9 kritérií. Pro 17+ je to 5 z 9. Prohlédl bych si symptomy. Myslím, že někdo s ADHD-I / PI je pravděpodobně mnohem přísnější den, než někdo, kdo nemá ADHD. Ale ... musí mít i jiné příznaky mimo snění. Obecně platí, že chování je častější, i když se jim dítě podaří zakrýt tím, že pracuje na jejich hranici. Jen to, že to musí nějakým způsobem ztížit jejich život. Společensky, akademicky, emocionálně. V zásadě musí dítě bojovat, i když někteří ADHDers se mohou prostě vzdát, protože jsou unavení, stále bojují a vy musíte zjistit, jaký je jejich problém. ADHD-PI / I se také nezdá blednout zlepšit, jako ADHD-HI inklinuje. Celý ADHDer bude následovat celý jejich život do dospělosti. Mohou to být vesmírní lidé. To je pro diváka docela zřejmé.

Chtěl bych přivést dítě k vyškolenému profesionálovi, jako je plnohodnotný psychiatr nebo tak něco, na rozdíl od lékaře, který by mohl udělat krátký test. Možná, že dítě bude mít prospěch z léčby a léků. Také si uvědomte, že možná dítě má emoční problémy.


Odpověď 2:

Souhlasím s tím, že se musíte podívat na uvedené příznaky, abyste skutečně identifikovali, co se může dít. Dobrá otázka, mimochodem. Dovolte mi uvést příklad dítěte, které jsem měl před mnoha lety jako učitel. Vždycky byl zasněný. Nejkrásnější a nejjasnější dítě, jaké si dokážete představit. V hodině nemohl následovat, musel jsem jít během hodiny a pomoci mu najít jeho místo několikrát. Byl velmi tichý, takže na sebe neupoutal pozornost. Problémem, navzdory mým mnoha zásahům, bylo to, že se nezlepšil ve své schopnosti soustředit se. Měl jsem o něj starosti, protože jak zestárl, ztratil by se ve svých myšlenkách ve třídě a nedostal pomoc, kterou potřeboval. Táta byl bohužel pediatr a cítil jsem, že bych mohl překročit své hranice jako učitel.

Jak to bude mít štěstí, narazil jsem do mámy v nákupním středisku a mluvili jsme o něm. Měla o něj velký zájem a sdílel jsem mnoho svých pozorování. Nakonec jsem jí řekl, že jsem přemýšlel, jestli by mohl být ADD. Ulevilo se mi, když řekla, že ona a její manžel o tom mluvili. Už nebylo řečeno, ale semeno bylo vysázeno.

Uplynul týden a on přišel v pondělí a byl na ÚLOZE. Nemohl jsem uvěřit. Byl na úkolu, měl na tváři velký úsměv a byl tak šťastný, že držel krok s třídou. Nemohl jsem čekat, a tak jsem v poledne zavolal mámě, abych se zeptal, co se stalo.

Šokovala ji, že už jsem zjistila, že se tolik změnil. Dali mu léky, aniž by mi řekli, jestli jsem si toho všiml! Byl to změněné dítě, stále sám, ale sebevědomější a schopný být součástí třídy. V té době lékaři věřili, že pokud jim dáte léky a oni se zlepšili, byla diagnostikována ADD. Nejsem si jistý, že to už je pravda, ale měl z toho užitek.


Odpověď 3:

Souhlasím s tím, že se musíte podívat na uvedené příznaky, abyste skutečně identifikovali, co se může dít. Dobrá otázka, mimochodem. Dovolte mi uvést příklad dítěte, které jsem měl před mnoha lety jako učitel. Vždycky byl zasněný. Nejkrásnější a nejjasnější dítě, jaké si dokážete představit. V hodině nemohl následovat, musel jsem jít během hodiny a pomoci mu najít jeho místo několikrát. Byl velmi tichý, takže na sebe neupoutal pozornost. Problémem, navzdory mým mnoha zásahům, bylo to, že se nezlepšil ve své schopnosti soustředit se. Měl jsem o něj starosti, protože jak zestárl, ztratil by se ve svých myšlenkách ve třídě a nedostal pomoc, kterou potřeboval. Táta byl bohužel pediatr a cítil jsem, že bych mohl překročit své hranice jako učitel.

Jak to bude mít štěstí, narazil jsem do mámy v nákupním středisku a mluvili jsme o něm. Měla o něj velký zájem a sdílel jsem mnoho svých pozorování. Nakonec jsem jí řekl, že jsem přemýšlel, jestli by mohl být ADD. Ulevilo se mi, když řekla, že ona a její manžel o tom mluvili. Už nebylo řečeno, ale semeno bylo vysázeno.

Uplynul týden a on přišel v pondělí a byl na ÚLOZE. Nemohl jsem uvěřit. Byl na úkolu, měl na tváři velký úsměv a byl tak šťastný, že držel krok s třídou. Nemohl jsem čekat, a tak jsem v poledne zavolal mámě, abych se zeptal, co se stalo.

Šokovala ji, že už jsem zjistila, že se tolik změnil. Dali mu léky, aniž by mi řekli, jestli jsem si toho všiml! Byl to změněné dítě, stále sám, ale sebevědomější a schopný být součástí třídy. V té době lékaři věřili, že pokud jim dáte léky a oni se zlepšili, byla diagnostikována ADD. Nejsem si jistý, že to už je pravda, ale měl z toho užitek.